"Krása má tolik významů jako člověk nálad. Je symbolem symbolů."
Oscar Wilde

Být milý a vstřícný je občas trochu problém

14. března 2018 v 19:13
Chlapče... Nevím jak začít. Asi znova všechno pěkně po pořádku.
Víte, naše třídní je strašně milej člověk, kterej kývne snad na vše. Učí nás matiku a chemii. No, a tak kývla i jednomu nejmenovanému studentovi pajdáku, ketrý má učit matiku a informatiku. Tuto zprávu nám sdělila někdy uprostřed týdne před jarními prázdinami, tehdá jsme ho viděli poprvý. Musím uznat, že na mě moc nezaujal, spíše na mě neudělal moc dobrý dojem. A co se stalo a nestalo? Víte, nic proti levákům nemám. Ale nepřemluvíte mě. NEMĚLI BY UČITT! Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo, tudíž neodsuzuju, jen konstatuji. Mám spolužáky a známé, kteří jsou fajn a jsou leváci. Ale my se nebavíme o psychice, ale o tom jak by se mělo a nemělo učit.
Píše katastrofálně. A nerozeznáš od U nebo O. I kocour píše oproti němu krasopisně. Písmo je křívé jak paragraf. A teď se podržte, nasaďte si bezbečnostní pásy a můžem. Píše s chybama. Student z pajdáku. Budoucí učitel píše takhle. Mám silný dojem, že ho příště poprosím o diplom z výšky a aby nám ukázal jeho titul. A jelikož jsem na prestižním gymplu, nemíním mít jako učitele člověky, který má v podstatě hotovou zatím jen střední. To by k nám už mohla chodit učit oktáva. Umí to, rozumí tomu, píšou rovně a hlavně PÍŠOU BEZ CHYB.
Dále už mě přestává bavit určítý primát. Je z primy. *Arture, pojď se napít, vysychaj ti hlášky* Pojďme si ho rozebrat. Abych stále nemusel psát prvák, pojmenuji ho Q. A tetno pan Q si myslí, jaký je pán, když po celé škole, když mě potká, zakřičí: ,,Artuuuuuuuuuuuur". Jeho vtipům se směje jen on sám, už ani ta jeho parta není s ním. Furt volá ,,Petře". Tak mu řekneme, že na co si hraje, když očividně žádné kamrády nemá. Ono, diplomacie je strašně nádherná věc, ale někdy musí jít nasilí dopředu, ale to už já nezařídím. O to se postará tetička karma se svým snoubencem ďáblem.
A Q se mne dneska na obědě mi řekl, že uhádne kolik vážím, když mu řeknu prvních pět čísel. Jenže člověk může říct, že to jsou nuly. A co pak? Tak jsme mu řekli, že já zjistím jsho IQ, když mi řekne první tři čísla v mínusu. To je neprůstřelné.
Asi bych si mohl udělat i nějaký pozdrav, co vy na to? Okhe, dopříště na tom zaprcuji, zatím čau!
 

Tvoje snaha k ničemu nevede

12. března 2018 v 18:08 | aptyp
A jiné podobné hlášky jsou vypouštěny z úst, pojďme ho pojmenovat třeba KK. Přestože se na to dá zvyknout, tak já si na to ještě nezvykl a docela mě to deptá. Pak mi řekne ,,nepovyšuj se!" a co dál. Člověka to postupně deptá ani nevíte jak bach si přál, aby byl chvíli tak nějak normální. Ale každý jsme nějaký a to chtě nechtě musím akceptovat, jinak by mi ze života udělal peklo. Ani tušit se nedá, jak to je příšerné. Člověk se chce pochválit, říct, jak se mu něco povedlo, ale milostpán to musí zkazit.
Je velmi těžké takto žít. Den co den. Ale co... Život jde dál a nic ho nezastaví. Ale zpátky. Mým názorem je to, že u malých dětí je roztomilé to, když si vymyšlí slova. Jenomže u KK, když není malé dítě a chodí na gympl to rozhodně roztomilý není! Už nepoužívá ani slovíčko snaha, ale dámy a pánové, KK používá slovo smaha. Ano píšu to zprávně. Prostě smaha. Občas se tomu i zasměju, jenomže já se směju téměř všemu, takže je to jedno. Dneska mi dal papírek a řekl: ,,Kompenzuj všechnu sn/mahu do tohoto papírku", tak jsem si řekl proč ne a dotknul jsem se toho papírku. Pak ten papírek roztrhal a s vítězným úšklebkem se na mě podíval. Ze začátku to bylo vtipné, ale později už vážně ne. A to mne deptá.
Jinak zatím dneska žádná hádka s matkou. YEEEEY! Vážně mě stresuje co zase najde a co se jí nebude líbit. Přestává mě to už bavit, protože to je pořád dokolečka to samý. Takže některé věci nejdou ani jedím uchem tam a druhám ven do imaginárního koše. Některé tam jsou rovnou. Tak se snad nic nestane.

11. března 2018 v 13:02 | aptyp
Já... nevím jak začít. Možná by bylo fajn začít od začátku. Jmenuji se Artur. Trpím velice velkými výkyvy nálad, ale podle psycholožky jsem normální. Ovšem co je konstanta toho být normální? Nevím... Tenhle blog bude na způsob deníčku, takže pokud se to někomu nelíbí, tak ať se laskavě vyprdelí. Sice mám výkyvy nálad, ale myslím si, že emočně jsem zdatný dost.

Nevím jestli jsem vyjímka, nebo jo, ale moje dětství procházel pláč. Tato věta se zbytkem vůbec nesouvisí, ale chci abyste to věděli, jestli mé psychické výlevy budou jaksi za hranicí nějaké té... Čeho vlastně? Vždyť to je jedno. Narodil jsem se do hudební rodiny. Jako po jediném pokračovateli se po mně toho chce kvanta. Ale já chci taky svůj osobní čas, který chci dělat něco, co mě baví. Ovšem v tom mi je ustavičně zabraňováno a proto v čase kdy se mám učit píšu blog... Jak již jsem říkal, jsem jediný pokračovatel hudebního rodu, navíc k tomu se asi dosti sudičky bavily, když mi s hudebním nadáním nadělily ještě k tomu dosti vysokou inteligenci, šouply do téhle rodiny a švanda mohla začít. Vlastně to byly esesašky... SS=Sadistické sudičky.
*vtipné, Arture, velmi*
Možná si říkáte: ,,Ty nejsi spokojen sám se sebou, když máš takovéto propozice?" Odpověd vás asi překvapí: ,,Beru to tak, jak to je." Naši se ze mě snaží úplně vytřískat všechno, ale já se zničit nenechám. Už tak mám dosti nízké sebevědomí. Ale o tom někdy jindy. Konečně se mohu svobdně vyjadřovat ke všemu co se mi děje na tomto blogu. Ani nevíte jak jsem šťastný, ikdyž nevím poslední dobou co je to mít radost. Když má matka řekne: ,,Jsi strašný sobec! Pořád si na něco stěžuješ", tak přestože je tohle absolutně křivé obvinění, půjdu splnit její přání a trochu si postěžuju.

Kdykoli cokoli udělám špatně, přestože to je banalita se nasere, jako kdybych jí vyvraždil půlku rodiny. Opravdu občas ty její nadávky stojí za to. Vlastně ona stojí za založením tohoto blogu. Dneska jsme se chytli tak moc, že jí ulítlo to, že jsem malá kur*a. Tak až za mnou přišla a zařvala na mě, že si mám vlézt do svědomí a uvědomit si, jaký jsem sobec, odpověděl jsem jí, že přeci malé kur*y si do svědomí nelezou. Ha, máti, 1:0 pro mě.

Kam dál

Reklama